No a pak už jsme dorazili zas do té Lukly, těšili jsme se, jak se v Káthmandu osprchujem, dáme si steak (ti zpropadení buddhisti jsou totiž vegetariáni a našinci to už po dvou týdnech začne docela chybět) a vůbec takové přízemní radovánky. No a pak TO přišlo. Ukázalo se, že už deset dní neletělo ani jedno letadlo (obvykle jsou to alespoň tři denně), v Lukle sedí 200 naštvaných a zoufalých turistů a nikdo samozřejmě neví, kdy se zase bude lítat, neboť to záleží na počasí. Lonely Planet o tom má pěknou historku, kdy jeden zasloužilý pilot Royal Nepal Airlines (který jsou teď vehementně všude přejmenovávaný na Nepal Airlines) prohlásil, že „my v mracích nelítáme, protože v Nepálu jsou v mracích skály“. No a měl samozřejmě pravdu, mraky se stahujou kolem hor a když je hezky, jenom někde je shluk mraků, můžete si být úplně jistí, že v něm je schovaná hora. Takže oni se prostě ráno podívají z okna a když je jasno, jde se na věc. Ale když je mlha, čeká se do dalšího rána. Chtěli jsme původně letět 2.9. Došli jsme teda ráno na letiště, všichni kroutili hlavama a říkali bad weather, když v tom se začaly mraky trhat, ukázala se modrá obloha a všichni ti, co čekali těch 10 dní se vyřítili ze všech hotelů a začali radostí zpívat a tančit. Říkali jsme si, že to snad ani není možný, že tam lidi čekají 10 dní a my přijdeme a letíme. Fakt to tak vypadalo. Zaměstnanci aerolinek se širokými úsměvy na rtech začali odbavovat cestující, všichni slavili, smáli se a gratulovali si, že se konečně dočkali. A pak přišel mrak. Jediný letadlo, který odletělo z Káthmandú (ostatní společnosti už ani nečekaly, že by snad mohlo být v Lukle hezky, takže neměly připravený žádný letadlo, který by tam mohly poslat), přistálo někde na půli cesty a lidem řekli, že si můžou vybrat: buď to dojdou pěšky (3 dny), nebo můžou letět zpět do Káthmandú. A bylo. A tak jsme šli zase domů. Bydleli jsme u jedné úplně úžasné paní (Vůbec většina hoteliérů po cestě byla rozkošná. Všichni Nepálci jsou totiž rozkošní), kde si člověk připadal jako u babičky, protože si řekl, co by chtěl ten den k jídlu a ona prostě šla a uvařila mu to. Žádná velkovývařovna, žádný polotovary, prostě šla a uvařila to úplně stejně, jako vařila pro svoji rodinu. Naštěstí jsou v Lukle kromě hotelů ještě dvě knihkupectví / antikvariáty (když vám to neletí dřív, než to dočtete, pán to vykoupí zpět ), tak jsme si nakoupili knihy a dny pak sestávaly z jídla, karet, kostek, čtení a šlofíčku. Nezní to špatně, ale když je to jediná možnost, kterou máte, není to ani tak moc dobrý. Další pikanterie v celé té věci byla ta, že naše aerolinka měla celou tu dobu na letišti v Lukle letadlo. Což by mohlo vypadat jako výhoda, ale ve skutečnosti to byl dost problém. Že by letadlo přistálo a už nedokázalo kvůli mlze odletět je dost ojedinělá věc a na letišti v Lukle není nikdo, kdo by letadlům rozuměl, protože tam se každý letadlo jen co nejrychleji otočí (obvykle tak 5 minut) a frčí zase zpět, aby ještě bezpečně doletělo do Káthmandú než přijdou mraky. No a když letadlo stojí víc než 48 hodin, potřebuje servisní prohlídku. Technik, kterej by byl oprávněnej ji provést, byl v Káthmandú. Takže zatímco ti všichni ostatní turisti čekali, až jim přiletí letadlo, aby do něj mohli nastoupit a letět, my jsme čekali, až tím jejich letadlem přiletí náš technik a zkontroluje letadlo. Takže další den sice obě zbývající aerolinky otočily dvě letadla, ale naše jen poslala technika. Aspoň něco Ale aby toho nebylo málo, ukázal se další zádrhel. To letadlo, co celou dobu stálo na letišti, přiletělo jako cargo a nemělo sedadla. Ty byly, jak jinak, v Káthmandú (Teď je to náramná legrace, ale tam nás docela pošťuchovalo). Takže další den jsme sice měli piloty a zkontrolovaný letadlo, ale zase jsme s ním nemohli odletět, protože v něm nebyly sedadla. Ten další den teda zase bylo hnusně, takže bychom nemohli letět, ani kdybychom ty sedadla měli, ale stejně. A tak se čekalo dál. Jediným zpestřením monotónních dní v Lukle bylo, když nějací bohatí turisti už nevydrželi a zavolali si vrtulník. To byla jediná úniková cesta z koloběhu čekání. Teda jediná ne, ještě zbývala možnost odhodlat se a vydat se na šestidenní trek do Jiri, odkud jezdí autobus do Káthmandú. Nikdo ale většinou neuvěří tomu, že by to skutečně mohlo být rychlejší. Takže občas člověk zaslechl zvuk vrtule, pak se rozezněly letištní zvony (něco jako cinkátka na železničním přejezdu u nás) a celá vesnice se seběhla na přistávací dráhu, aby si to mohli prohlídnout pěkně zblízka. Bohatí turisti zářili nadšením, zamávali z okýnka nám chudším a odletěli a všehno bylo zase jako dřív. Každý si ještě při cestě z letištní dráhy zatočil vrtulí našeho letadla a okopal pneumatiky, jestli moc nezměkli a šlo se.

Nakonec jsme se jednoho rána prostě probudili, venku bylo jasno nejjasnější, paní hoteliérka nám ani nechtěla udělat snídani, abychom byli včas na letišti, vyprovodila nás se slovy „today no here, Káthmandú“ a bylo jasný, že se letí. Tragická Sita Air (v těchto dnech již obvykle přezdívana na Shita Air) zvládla jako první vypakovat letadlo z Káthmandú, to nám přivezlo sedadla, obě letadla byly hned naplněný lidma, zamávali jsme starým známým (při několikadenním čekání se člověk seznámí, navíc to byli pořád ti stejní, se kterýma jsme šli ten trek) a letělo se. Někteří turisti po přistání v Káthmandú líbali zemi a vůbec panovalo všeobecné veselí, které jsme se dohodli završit večer v káthmandském steak housu.