Dvě největší, nebo spíš jediná, nepálská města. Naše pocity z krátkého pobytu v nich jsou v lecčems podobné a v lecčems se různí. Zatímco v Káthmandú je čtvrť baťůžkářů malou oázou přímo v centru rušného města, v Pokhaře je v podstatě baťůžkářské městečko s názvem „Lakeside“, zcela oddělené od okolí.

V obou městech je chození po nákupech u turistů dost oblíbená činnost. Nejsnažší je zakoupit heš, marihuanu a tygří mast. Stačí jen jít po ulici a přestat tyto suroviny odmítat. Hned na to samozřejmě všemožné ruční výrobky, zejména náboženského charakteru. Jak hinuistické, tak buddhistické. Dominují výrobky z jačí vlny a dřeva. Mimo obchodů se suvenýry jsou v obou městech zásadní restaurace. Lidé přicházející z hor jsou totiž po tamější stravě obvykle dost natěšení na maso a tak si s radostí dávají šťavnaté steaky v místních luxusních restauracích s živou hudbou za cenu vegetariánského dal bhatu (rýže s čočkou) v horách. My nemůžeme zůstat pozadu a tentokrát se necháme zlákat restauracema, kam z místních chodí jen moderní mládež na romantickou večeři.

Pokharské „Lakeside“ leží pěkně u jezera Phewa a má nádherné výhledy na zasněžené Annapurny. Je zde klid a celkem ticho. Nejvtipnější je asi příjezd. Místní hoteliéři mají džentlmenskou dohodu a tak na vás po výstupu z busu doráží „jen“ 15 nahaňěčů, zatímco ostatní stojí spořádaně jen s cedulkou s názvem hotelu opodál. Další dny se prostřídají. Ceny na hlavní ulici jsou aspoň dvojnásobné, než v prvím domě za libovolnou odbočkou, což je taky dost komický. My se v Pokhaře spíš poflakujem. Vyběhneme na „World peace pagodu“ na kopečku nad jezerem, zajedeme si do tibetského utečeneckého tábora, zapádlujem si na lodičce na ostrůvek s chrámem, dokoupíme poslední dárky od tibeťanů a tak. Jelikož většina tibeťanů musela emigrovat v padesátých letech, není už tábor žádným stanovým městečkem, ale regulérn vesnicí s malinkejma uličkama, velikým klášterem pro mnichy a příjemnou společenskou budovou, kde se uprchlíci scházejí ke společné modlitbě a jídlu.