Cesta domů přes Van a Nemrut

Předem se omlouváme za zpoždení posledního dílu cestopisu z naší letošní cesty na východ. Znáte to, člověk je najednou doma a všechno se na něj hrne ze všech stran a na předsevzetí, že tentokrát všechno dopíšeme, spočítáme, vytřídíme fotky a teprve pak začneme řešit věci domácí je zase jen pouhým slibem. A tak konečně přinášíme svědectví z jižního hraničního přechodu, přejezdu jezera Van a taky výstupu na horu Nemrut.

Z Tabrízu jsme se rozhodli jet do Turecka tentokrát přes Orumieh a jižním hraničním přechodem k jezeru Van. Bude to zkratka, sice časově náročnější, ale zato horší cestou. Z Orumieh jedeme pravidelnou autobusovou linkou do Vanu. Náš autobus je tentokrát využit skutečně do posledního milimetru. Prostor na zavazadla je zcela zaskládán, téměř celý prostor pro cestující je až po strop zaplněn zbožím. Pro nás a další 4 cestující zbýva asi 10 sedadel. Konečně vyrážíme. Přejezd hranic je docela divadlo. Řidiči vyskládají celý zavazadlový prostor z autobusu na zem a bez jakékoli kontroly jej zase vrátí zpět. Iránci zaplatí odjezdovou daň a jdou do fronty na pasovou kontrolu. Ta je docela dlouhá, protože jeden úředník má polámaný počítač a další 3 ho opravují. Druhý úředník typicky Iránským tempem odbavuje a ostatní přepážky jsou zavřený. My máme opět protekci a policista nás odvede do nějaké jejich kanceláře, kde je plno policajtů. Tam dostaneme razítko a hurá do Turecka. Hned za přepážkou nezapomene Turek upozornit Martinu, že už si může sundat šátek. Náš autobus už čeká v zóně nikoho a divadlo s vyskládáváním se opakuje. Tentokrát se vyskládá i celý vnitřek autobusu. Vezeme zejména sušenky a pitíčka, která se rozdávají v busech. Zase bez kontroly všechno vrátí a vyrážíme. Před vraty stojí policista a ten si nechá vyskládat několik zavazedel a udělá namátkovou kontrolu. Během kontroly pozorujeme krávu, jak bez problému přejde z Turecka na lepší iránské pastviny a nikomu to nevadí. Pak už jsme volní. Za první zatáčkou nastupuje do autobusu asi 20 dalších cestujících. Nechápu jak, ale nějak se tam vecpali. Cesta iráckým příhraničím je pomalá. Checkpointy jsou snad za každou zatáčkou a přítomnost turistů v buse je problém. Musíme vždy vyplnit protokol se jménem a velikostí bot tatínka a maminky a celý autobus na nás naštvaně čeká. Nakonec přeci jen do Vanu dorazíme a ubytováváme se ve stanu na nádražním piknik alani.o pořádnej

Následující den patří prohlídce vanského hradu, který stojí na kusu skály uprostřed rovných planin. Dost zajímavý pohled na jezero Van i okolní krajinu. Pak se přesouváme k jezeru a zjišťujeme, že loď pojede v 8 večer (rozhodli jsme se totiž jet 100km Van-Tatvan lodí). Pučujeme šlapadlo a užíváme si koupele v mýdlovaté vodě jezera Van. K večeři máme vanské rybičky a snad litr vynikajícího čaje. Od 8 čekáme na loď. Asi v 10 na ni naloží několik nákladních vagonů a asi ve dvanáct dostáváme pokyn nastoupit. V zápětí přijede vlak z Iránu. Snad během 15. vteřin se všichni iránci nahrnou na loď a snaží se ulovit co nejlepší místo ke spánku. A my jsme zase zpět v Iránu. I když na jezeře Van. V Tatvanu odpočíváme a potom se vydáváme na horu Nemrut. I přes velkou snahu místních guidů zavést nás nahoru autem jedeme dolmušem za město a jdeme vzhůru. Do dědinky pod horou nás sveze traktor, pak už je to jen na nás. Jdeme podél lyžařského vleku a výstup je nekonečný. Nakonec jsme na vrcholu sopky a koukáme dolů. Jsme na okraji obrovskýho kráteru. Pod námi je pěkná prohlubeň a vstup do kráteru je o pořádnej kus níž. Takže jsme to nevědomky vzali rovnou přes vrchol. Výhled je krásnej. Sestupujeme dost přímo po skále až k silnici vedoucí do kráteru. Pak už jen 10km napříč kráterem a jsme u krásných jezer uprostřed lesa. Všude pobíhají želvy a je tu stín a chládek a voda a …. To už jsme v ráji?

Po sestupu už přichází na řadu dlouhé sezení v kamionech a stop napříč celým až do Istanbulu. Tam už nasedneme na bus domů. Jako vždy narážíme na skvělé kamioňáky, s kterými vypijeme spoustu čaje, občas poobědváme, nebo jim pomůžeme složit náklaďák medu. No a než se nadějeme jsme v Istanbulu a trajekt nás zase na chvíli odveze z Asie do rodné Evropy. Máváme Asii a i když už jsme se domů docela těšili, je nám na jednou strašně smutno a tak slibujeme, že se brzy zase vrátíme.